Třídní srazy .... čert aby je vzal

Pozvánka na třídní sraz = návrat do minulosti, který se neobejde bez újmy na duševní pohodě

Existuje nějaký důvod, proč chodit na třídní sraz?

Já si pamatuji na jeden ...
Padli jsme si do náručí, slzy nám tekly po tvářích, kluci z naší třídy nás poprvé oslovovali křestními jmény a nadávaly na hnusný osud, který nás rozdělil. Přísahali jsme si, že už příští středu sejdeme na koupališti. Mluvím o posledním dni, kdy jsme opouštěli šestou třídu a navždy se rozprchli po světě. Říkám navždy, protože jsem ještě nepotkala nikoho, kdo by onu středu na to koupaliště dorazil.

Pozvánka na sraz základní školy po několika desetiletích (hrůza) mě proto zcela zaskočila. První otázka, která mě v tu chvíli napadla, byla, co tam budu dělat. V následujících patnácti minutách jsem se marně snažila vylovit z paměti jména tehdejších spolužáků, ale po třetím jsem to vzdala. Asi deset dnů na to mi volal bývalý spolužák, se kterým bývala docela legrace, zda tam budu. Tak jo, budu!

Nikoho by nemělo překvapit, že v salonku, kde se sraz koná, sedí zcela cizí, staří a oškliví lidé. Spolu mluví pouze ti, kteří se potkávají častěji, ostatní rozpačitě mlčí, snaží se přiřadit jména k tvářím a dle náhodně získaných indicií vyzjistit, kdo je kdo. Naštěstí je tu přítomen organizátor srazu - nejčastěji se jedná o nějakou holku, pardon, paní, která se v práci trošku víc nudí. Ta tu zastává roli roztleskávačky. Určitě se tu a tam najde někdo, kdo vás pozná: "Jééééééééé, Iva. Ahóóóój ... to je let, co jsem tě neviděla. A co pořád děláš? Máš nějaké děti??? Přivezla jsi nějaké fotky????" Nemám a nepřivezla .... tudíž o mě mé bývalé spolužačky ztrácejí zájem a odcházejí. V tmavém rohu sedí v lehce umaštěném tričku vrásčitý vágus. Je to vůbec možné? Můj tehdejší nejlepší kamarád, kvůli kterému jsem mívala doma problémy a kterého mi rodiče neustále zakazovali. Přisedám si. "Ta Maruška je pořád stejně blbá!", vítá mě do kolektivu. Ďábelsky se rozesmějeme, ale po deseti minutách si bohužel nemáme ani my dva už co říct. Ještě chvíli poslouchám nějaké jeho pracovní historky ze skladu a s omluvou se zvedám a jdu k baru. "Nazdar", plácne mě žoviálně po zadku dobře oblečený pán s masivním zlatým řetězem a pokračuje v líčení historek z jakési země Latinské Ameriky. "To bys musela vidět a hlavně zažít", obrací se na mě.

"Znám to docela dobře", uzemňuji ho a opouštím jeho protažený obličej. Ale než bys řekl švec, Jarda se hází zpět do formy a líčí své cestovatelsko-managerské zážitky paním, které byly nejdále v Bulharsku, a tudíž na něm mohou oči nechat. Jak je možné, že ten uťápnutý tlustoprd to dotáhl tak daleko? Nebo má ty hadry z půjčovny, aby udělal dojem?

Přišoural se ke mně můj bývalý nejlepší kamarád. Má už trochu skelné oči. Z jukeboxu se právě ozvala Bára Basiková. "Tu žeru," oznámí mi. Proboha, co tu vlastně dělám?!?!?

Zmocňuje se mě panika. Předstírám, že mi zvoní mobil. Sehraju etudu naléhavý hovor. "Zaplať za mě, prosím tě," dávám bankovku parťákovi do ruky a prchám. Až v obchodě při placení jsem zjistila, že jsem mu dala pětistovku. Za jednu neperlivou vodu .. ach jo. Zřejmě i to byl důvod, proč mi za měsíc vágus Martin volal do práce a dával si se mnou schůzku. Asi nějak podvědomě vycítil, že bych mu mohla být nějak prospěšná.
Čert aby vzal všechny třídní srazy!

Liška

"Nesmíš mu otevírat dopisy? Ale já taky Viktorovi neotevírám dopisy."
"Ty tomu nerozumíš," odsekla Jana. "Nemám vůbec klíček od schránky, nesmím ani vidět, kdo mu píše. Teď už je to stejně jedno, když má milenku. Určitě se chce rozvést."
"Od slov je daleko ke skutkům. Uvidíš, že ho to za chvíli přejde."

Na tento rozhovor s Janou jsem si často vzpomněla. Já měla klíček od schránky a manžel nechával otevřené dopisy volně k nahlédnutí. Byl to můj druhý manžel a velmi jsme se milovali, i když jsme neměli děti. Viktor byl má láska snad tím víc, že mě pozvedl z hloubky deprese, do které jsem se dostala po rozvodu. Dá se říct, že nám to klapalo báječně a já jsem si nedovedla představit, co bych dělala, kdyby si našel jinou. Vlastně jsem si to dovedla představit. Jednoduše bych se na nejbližší větvi oběsila, protože by mi nestálo za to žít. Dle úsudku jiných jsem byla docela hezká a dost mužů o mě mělo zájem, ale věděla jsem, že bych už nikdy k nikomu nemohla cítit to co k Viktorovi.

Doufala jsem, že jeho vztah ke mně je stejný, až ...

Přišli jsme pozdě z večeře s naší přítelkyní Lenkou a jejím novým milostným objevem. Viktor se vydal se psem na noční procházku. Byla půlnoc, hodina, kdy já už pravidelně spím, protože v šest vstávám, Viktor je noční ptáče a také vstává, kdy se mu zachce. Minutu po půlnoci zabzukal mobil. Bez nejmenšího zlého tušeni jsem ho zvedla, protože jsem si byla jistá, že se Lenka ptá, co jejímu objevu říkám. Vytřeštěně jsem zírala na zprávu: Jelínku, už je po půlnoci, a ty nevoláš, je mi smutno, prosím volej honem, Tvá Liška stočená do klubíčka u Tvých nohou. R

Uvědomila jsem si, že držím v ruce omylem Viktorův telefon. Ještě ke mně celý smysl té zprávy nepronikl a slyšela jsem, jak se Viktor vrací, zřejmě právě pro ten mobil. Nevím, jak jsem se dostala do postele a co jsem dělala tu dlouhou dobu, než Viktorovo tělo vklouzlo vedle mě. Jelínek spokojeně usnul, nasycený asi svým obvyklým nočním rozhovorem s Lištičkou. Chtělo se mi zvracet a dávala jsem si pozor, aby se nedotkl mého těla - o což se ani nepokoušel.

Je konec, tepalo v mých žilách. Co když to byl omyl, namítal slabý hlásek, nemusela to být zpráva pro něj. Přežila jsem nějak noc, den v práci, uvařila večeři, vydržela jsem si s ním povídat, a když jsem před půlnocí odešla nahoru spát, tiše jsem se po schodech vrátila a schovala se do spíže. V bytě byl klid. Po chvíli bylo slyšet, jak vstal z křesla a s něčím rachotí a pak se ozval jeho hlas: "Tady Jelen, tady jelen." A smích. Smích se zařezával do těla jako cirkulárka, která odstraňuje s kvílením lehké mráčky pochyb, a ponechává jen tvrdou pravdu. Viktor telefonoval Lišce. Vypotácela jsem se z úkrytu a nějak jsem se dostala do ložnice. Vlastně mi bylo jedno, jestli mě uvidí, bylo mi jedno všechno. Když on usnul, šla jsem do koupelny a zkoušela, jestli se jeho holícím strojkem mohou přeřezat žíly. Nešlo to. Cítila jsem přívaly nové a nové bolesti a byla mi jasná jediná věc, že dál už žít nechci.

Následující den si Viktor všiml, že jsem jak zmražená, a začal o tom žertovat. Řekni mu to, nabádala jsem se, vždycky jsi razila zásadu, že nejsou věci, o kterých by se dva milující se lidé nemohli domluvit. Jenomže tady už byl jen jenom jeden milující, v tom byl ten problém. Když šel se psem ven, prošla jsem celý domek, abych odhadla případná místa k činu. Moc jich nebylo. Cvičební hrazda nad schody, vhodná k oběšení, hřeb, který tu zbyl po japonské houpačce, vhodný k témuž účelu, trochu nízko, a velká vana v horním patře.

Druhý den cestou z práce jsem se odhodlala zakoupit žiletky. Myslela jsem, že každý na mně vidí, na co je chci, snad proto mi je neprodali. Dostala jsem jedině dámské, které mi k mému záměru připadaly směšně titěrné. Titěrné, ale ostré dost. Ležela jsem ve vaně teplé vody, do které jsem si dle zvyku přidala olej a pěnu, pět malých žiletek hezky po ruce. Vzala jsem ten jeden nicotný plíšek do ruky s nadějí, že s ním ukončím život, který ztratil smysl. Přiložila jsem ho k vnitřní straně zápěstí. Řízni!! Žiletka se zvolna jaksi líně svezla po pokožce. Napnula jsem ruku a kresba žil se jasně rýsovala. Řízni!! Žiletka se zavrtala do kůže, aniž by vytryskla jediná kapička krve. Položila jsem s beznadějí tu titěrnou věc na okraj vany a poddala se rozkoši koupele. Ještě jednu noc přetrpím a zítra se oběsím. Našla j sem pevnou nylonovou šálu, která jistě udrží i větší váhu než mých padesát dva kilo, a vytvořila na jejím konci uzel, kterým se dala protáhnout smyčka. A lehounkou stoličku k odkopnutí.

Viktor měl večer schůzi architektů a tehdy se mi zdálo případné to provést. Bude mít aspoň alibi, přesto jsem mu napsala dopis na rozloučenou. Byl určen hlavně policii, ať ho z ničeho neobviňují, že je to mé vlastní svobodné rozhodnutí. Důvod: Liška. Když odešel, přenesla jsem stoličku pod hrazdu. Zjistila jsem, že drží jen na jednom schodě a pod mou váhou je ještě víc vratká. Přehodila jsem šálu přes hrazdu, šála klouzala, stolička se viklala celý ten manévr mi připadal jak nepodařený cirkusový trik. Nesvedla jsem to. Chytla jsem se zábradlí a opatrně slezla dolů. Snad bude hřeb po japonské houpačce lepší. Upevnila jsem šálu a vylezla na stoličku. To bylo docela snadné, i když jsem musela mít skrčené nohy. Nanečisto jsem zkusila vahou svého těla, zda hřeb drží. Neměla jsem se kým loučit - kopla jsem do stoličky.

Spadla jsem na zem a bouchla se do hlavy.

Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, co se stalo: hřeb vydržel, ale šála se vysmekla. A s tím bouchnutím jako by se mi rozsvítilo. Co to, proboha, dělám? Vždyť jsem se mohla zabít!

Uklidila jsem stoličku, nalila si panáka whisky a vzpomínala, jak jsem uklidňovala Janu, že všechno za chvíli přejde, jako přejde tajfun. Proč jsem to nedovedla říct sama sobě? Nalila jsem si další sklenku a schovala šálu do šuplíku. Nechám si ji na památku. Zatím budu vymýšlet plány, jak se dva vždycky domluví a že taková liška, která by mě donutila k oběšení, se ještě nenarodila.

V noci přišel Viktor domů, poddal se ochotně whiskou provoněnému objetí a s mým návrhem, abychom jeli týden do Paříže, vřele souhlasil.

Láska přes internet - díl 2.

Zklamání z prvního setkání, při němž se ve dveřích místo inzerované motorkářky objeví načančaná naivka, přivede ke krachu i slibně se vyvíjející online známost.

Tak tomu bylo i v případě Honzy a Jitky - bavili se spolu hezky, ba i krásně a uvolněně, tedy do té doby, než se sešli. Skutečná realita strhla jeho virtuální masku a když mu ona řekla "ne", byla veškerá jeho galantnost pryč a náhle byla každá žena "naprostou a totální sviní" . Ne každý chlap totiž dokáže se ctí spolknout odmítnutí. Uražená ješitnost je peklo.

ON:

Ahoj, jen krátká note k včerejšku. Dost jsem nad tím přemýšlel, nestává se mi moc často, aby se mnou nekdo mluvil tak jako Ty. Řekl bych, že to z Tvé strany byla ultimativní kombinace povýšenosti, sprostoty a bezcitnosti (za to jedno nepěkné sloveso, které jsem užil já, se omlouvám, byl to jen exces, nic v čem bych si liboval). Je mi jasné, že je "Ti to jedno", ale možná to, že se od Tebe slova i city odrážejí jako tenisák od zdi, je také důvod některých Tvých problémů.
Na druhou stranu bych Ti měl poděkovat, člověk hned ví, že o nic zásadního nepřišel. To, jak okázale dáváš najevo, že Tě obtěžuje, že "jakýsi jeliman" zavolá, má péči, jestli někam dorazíš ve zdraví, nebo jak se Ti daří .... co Ty jsi za člověka... jen žasnu...

Též mi došlo, že Ty sama nejlépe musíš vědět, že ta single mother (hle, jak nemilá anglická slůvka) je realita, protože si nedovedu představit, jak se Ty chováš nejen k někomu, koho máš ráda, ale třeba v běžném kontaktku s jinými .... víš ta "megakřeč" nebyla jen má zásluha. Ostatně dodnes netuším, co je tak zavazujícího na tom, jít do kina...

K tolik "tajnému" 30. červenci Ti v předstihu přeji vše nejlepší...a hodně štěstí. Jsi první člověk, o kterém mohu říci, že ho v osobním životě bude potřebovat ještě více než já.


ONA:
Nevím, jestli máš potřebu mě vychovávat. Podle mě jsi poměrně namyšlený člověk, který nechápe slovo NE. Snažila jsem se opakovaně Ti naznačit a i několikrát jsem to myslím řekla jasně. Včera jsem mě zval do kina a já prostě nechci jít, to je všechno. Myslím, že následná korespondence je zbytečná.

ON:
Tebe vychovávat rozhodně nehodlám, to měl dělat někdo jiný a pokud jde o mou "namyšlenost", jak bys řekla Ty "vůbec mě neznáš". Navíc jsem se bavili o úplně normálním přátelství/kontaktu, je jedno, jak to nazvat, a po pravdě, nyní je mi to ukradené, jakou známku to dostane ... Je komické, když ty píšeš něco o namyšlenosti někoho jiného. Možná by jsi měla přemýšlet nad tím, co sama občas říkáš nebo píšeš, a jak to na druhé může působit, ale to je něco, čím se Ty, ve svém životě naprosto nehodláš zaobírat .. proč taky .. "ať jde každý k čertu" viď ..

----

A jaký dojem tedy na mě udělalo seznamování přes internet?? No, nepopírám, že jsem nenarazila na zajímavé lidi, ale za tu energii a zánět spojivek to nestojí. A teď mě omluvte, jdu se seznamovat zase jednou jako člověk někam do baru.

Láska přes internet - díl 1.

Láká vás navazování kontaktů přes internet, ale nevíte, jak rozpoznat zoufalce a objevit chytrého, spolehlivého a hezkého sympaťáka?

Chatování a seznamování přes internet. Klávesnice a monitor jako úspěšní kuplíři.
Tato spojení jsem začala slýchat mezi svými kamarády stále častěji. Nedokázala jsem pochopit, jak si mohou spravovat hned několik různých profilů na několika různých serverech. Beze sporu to bylo i tím, že já osobně jsem nikdy nevyužila možnosti online seznamek či chatu. A tak jsem měla hlavu plnou předsudků, že na síti můžu narazit tak maximálně na úchyly a zakomplexované jedince.
A protože jsem se nechtěla dívat na své přátele skrze prsty, začala jsem i já odvážně brouzdat, chatovat a hledat, kde se jen dalo.

Svou roli hrála i zvědavost. Která z nás by odololala těm nekonečným zástupům mužů toužících po seznámení??
Narazila jsem na inzeráty, ze kterých mi běhal mráz po zádech ještě několik hodin po jejich shlédnutí. Vyděsil mě svalnatý zarostlý typ v tangách s leopardím vzorem stojící mezi velkým množstvím činek a žíněnek, který hledal ženu, která by dohlížela na jeho trénink. Šokoval mě dvojník Adolfa Hitlera, který sám sebe popisoval jako distingovaného právníka hledajícího blonďatou,modrookou a vnadnou dívku. Brrr!! Po pravdě, takových inzerátů, anebo alespoň jim podobných, bylo mraky.

Když jsem se blíže poptala svého okolí, zjistila jsem, že plno harmonických párů, jejichž shledání jsem přisuzovala osudovému setkání spřízněných duší, se potkalo právě na síti.
"Chce to ale notnou dávku trpělivosti", upozornilo mě mé dvojčátko, které hledalo tak dlouho, až skutečně našlo odpovídající podobu "toho pravého". Během toho narazila na vypočítavé proutníky, kteří na netu vyhledávají snadno dostupné postelové zboží, na pseudointelektuály, na vidláky a dokonce i na věřící, kteří rádi podléhají lidské slabosti.


Přijala jsem tedy skutečnost, že surfování může zdatně konkurovat posedávání při baru či pocení v posilovně. Zvlášť pokud jste trochu víc stydlivá. Dají se jím také ušetřit peníze a čas, neriskujete pohlavní nemoci a i případné odmítnutí je méně stresující.


Miláčku, hodíme se k sobě?!?

Více jak devadesát procent seznamek se tento problém snaží řešit sáhodlouhými dotazníky. A že je opravdu co vyplňovat - většina začíná dotazem na vaše jméno, na město a stát, ze kterého pocházíte, na dosažené vzdělání a "co" hledáte. Po té se dostanete ke kolonce postava - výška, váha, barva očí a vlasů, případné handicapy. Následují zájmy, sporty a majetek. Ve finiši pak o sobě můžete prozradit jaké jste orientace, jak velkým mužstvím, případně poprsím, disponujete, zda si své přirození nějakým způsobem upravujete, kolik jste stačili nasbírat zkušeností, kdy a kde jste se naposledy oddávali sexu ...

V čem spočívá problém?? Kdo o sobě dobrovolně napíše, že by mohl získat Oskara za roli Frankensteina, v testu inteligence by horko těžko dosáhl průměru a legrace si s ním užijete jako s hrobníkem??
NIKDO! A tak seznamky překypují krásnými, inteligentními, zábavnými a "ne vlastní vinou" osamělými muži. Každý, kdo vystavuje svůj profil, se totiž ochotně vylepší a někdy si třeba ani neuvědomuje, jaký ve skutečnosti je.

Fotografie - mocná to čarodějka. Pokud ji na svém profilu máte, zvyšujete tím až čtrnáctkrát šanci na to, že si váš inzerát nějaký muž prohlédne a zatouží vás pouznat. A i ženy devětkrát raději zkoumají fotky, než-li jen pročítají nabídky.
Může se však stát to, že zatímco se na vás z obrázku usmívá vysoký, štíhlý muž s opálenou pletí a hustými černými vlasy, tak ve skutečnosti na rande dorazí malý chlápek s kvalitní vanou a naleštěnou pleší.
Někteří muži nezůstávají jen u úprav svého zevnějšku, ale rovnou vám nestydatě lžou. Takže místo malíře obrazů vystavujícího v Národní galerii se setkáte s malířem pokojů a místo se svobodným a bezdětným právníkem se shledáte s ženáčem, jehož manželka právě doma přepírá dupačky.

"Temperamentní, maličko drzá, vášnivá, cílevědomá a charakterní osoba s mírnými sklony k feminismu."

Zcela souhlasím s názorem psychologů, že nejvíce zabírají vtipné a upřímné texty. Vágními výrazy typu "normální a obyčejná holka" nebo "spolehlivý a zábavný" opravdu nikoho neohromíte. Úspěch sklízí tací, kteří dokáží o sobě napsat něco, co je alespoň trochu vystihuje a vám při tom vykouzlí úsměv na tváři a poškádlí fantazii.


Trpělivost růže přináší, tak proč by nemohla partnera?!

Vyměnila jste si pár e-mailů s obstojně vyhlížejícím muže a domluvili jste si schůzku? Nejvhodnějším místem pro první setkání je nějaké veřejné místo,z kavárny se přeci jen utíká lépe než ze zamčeného bytu někde na periferii Prahy.

A hlavně, připusťte si možnost, že vám tohle rande nemusí vyjít.
Po schůzce s egoistou ověšeným zlatými řetězy nebo zakomplexovaným knihomolem, který se vám otevřeně svěří se slabostí pro řetězy a důtky, se hodně otrkáte a minimálně získáte zajímavou zkušenost.

Chocolate - host

Dřív dělal muže kvalitní oblek, dnes jej dělá Axe.A i když je šampiónem mého srdce Huggo, tak mě tento čokoládový chlapík dostal na plné čáře!

Ženy, porno a ...

Včera, hodinu po večerníčku, mi poslal Kewin odkaz. V naivitě, že se jedná o další fota z víkendového závodu v Krupce, jsem na to s radostí klikla. Jaké to však bylo překvapení, když na mě místo zablácených a upocených závodníků koukaly nahé slečny v těch nejroztodivnějších polohách a páni kluci mezi sebou šermovali a ne a ne se zapíchnout.

Nevěřila jsem svým očím.
A proč mi jej poslal??? "Ale nebuď taková puritánka ... normální mrdáníčko ... mno .."

V tu chvíli jsem si vzpomněla na vyprávění jednoho doktora ortopedie při noční službě. Sestřičky a medičky seděly kolem a slzy od smíchu jim tekly po tváři. Já a ostatní doktorky jsme stály opřené opodál a nevěřícně kroutily hlavou ... nevím, zda nad tím výjevem nebo nad tou story.

-Jakub a jeho pohled na ženy a porno-

"Nejsem žádný uchyl. Nesjíždím webovky s polonahými školačkami, nerajcuje mě zvuk bičíku ani vysoký podpatek v rozkroku. Ale rád se podívám. Ne že bych šmíroval naše sousedky, když se navzájem mydlí, ale dobře odvedené porno neuškodí. Mám slušnou sbírku a kousky do ní velice pečlivě vybírám. Jen jedna věc se mi nedaří, a to přimět moji ženu, aby se dívala se mnou. Její odmítavý pohled je natolik odmítavý, až někdy uvažuji o tom, zda by nepotřeboval nějaký odborný dohled.

Když jsem to konzultoval s kolegy u piva, měli, až na jednoho, stejnou nebo alespoň velmi podobnou zkušenost. Ten jeden totiž natrefil na slečnu, která by mohla do puntíku konkurovat samotným pánům tvorstva. Hulila jak fabrika, pivo pro ni bylo něco jako voda, měla hrubý hlas a smála se na celé kolo bez jakýchkoli zábran .. prostě ženskosti v sobě moc neměla.

No, a tahle holka se na porno dívala, dívala se ráda. Ale bohužel spoludiváci z něj prý moc neměli, protože komentovala jednou to podruhé zas ono. Dokonce srovnávala penisy herců s penisy svých kamarádů, takže běda tomu, kdo si s ní něco začal a pak s ní usedl k filmům pro dospělé. Nic a nikdo ji nebyl svaté!!

Ale pokud vezmu v potaz takové ty normální holky, co má každý doma, tak to neznám žádnou, která by se ráda dívala. Jasně že jsem to zkoušel s každou - "pojď, půjčíme si nějaké dvd, třeba se něco hodnotného přiučíme. Pohledů, kterých jsem se vzápětí dočkal, bylo nespočet - opovržlivý, provinilý, nechápavý ... ale všechny do jednoho vyjadřovaly: NE! A důvod? Prý je to hnusné a děláme to zcela zásadně jinak!

A je vymláceno.
Několikrát jsem se díval s ženskou na porno, ale nestálo to ani za zlámanou grešli. Scénář byl asi následující: připitomělé hihňání vystřídalo polykání, pak odfrkávání a ošívání se.
"Co se ti na tom nelíbí?"
"Nic, je to dobrý." Pauza.
"Myslíš, že má umělý prsa?" směrovala otázku na snědou holku s přírodně unikátními ňadry, velkými a pevnými. Každý chlap by dal pravou kouli za to, aby ji mohl mít v posteli.
"Určitě,"chlácholil jsem ji nepřesvědčivě.
"Mně se nezdá." Pauza.
"Je pěkná, viď?"
Co se dá na takovou otázku odpovědět. "Ani ne..."
"Tobě se nelíbí?"
"Ale tak není špatná, no."
"Hmmm..." Pauza. "Určitě má nějaké nemoci."
Jakmile podobným způsobem odrovnala pornohvězdy ženského pohlaví, pustila se do chlapů. "Jak je to možný, že tak dlouho vydrží?"
"Nejsou unavení z práce, pusinko..."
"Aha. Ale tohle JE jejich práce, ne?"
Tak jinak. "Je to sestříhaný, víš?"
"Myslíš? Já bych řekla, že ne. Podívej na ty hodiny za nimi..."

V onu chvíli jsem pokaždé litoval, že jsem se opět dopustil té stejné chyby, a pustil ji ten film.

Nezdával jsem to však a zkoušel jsem to pořád dokola. Nejprve jsem ji musel zdolat, aby vůbec kývla na to, že můžu takový film vůbec pustit. Poté zvukotěsně zajistila byt, zatemnila okna a dálkový ovladač umístila do takové pozice, aby při sebemenší nevoli mohla tu hnusotu vypnout. Půjčoval jsem filmy s různou tématikou - od historických kostýmů a fašistických uniforem, přes lesbické, přežil jsem i maxi grupáč , při kterém po sobě lezli s maxi nadšením chlapi.
Nikdy nevydržela až do konce. Nepamatuji si, že by vyjádřila něco jiného než zhnusení, a jediné co si pamatuji, bylo, že stále kritizovala scénář a duchaplnost dialogů (ou mein Gott - koho zajímají kecy hlavních protagonistů?!?!?!) a nejvíc ji iritovaly zvuky, které dvojice vydávala - „jo, jo, ještě, přidej, udělej mi to, jo, jo, už budu...“

Ať vás to překvapí jakkoli, vzdal jsem to. Dvd jsem zamkl navždy do skříně a smířil se s nesmiřitelným.

Minulou středu mi bylo fakt dost zle od žaludku, no, zdejší kuchyně nic moc .. Nikdy jsem domů nepřišel takhle brzo. Byl jsem rád, že jsem došel, nemohl jsem za to, že mě neslyšela. Seděla na zemi asi tak metr od obrazovky a dívala se na tu nejdivočejší a nejperverznější pornoscénu, jakou jsem si mohl jen představit. "

Nová image ... parohy

2. díl

Ženy zahýbají v zásadě ze stejných důvodů jako muži. Muži na jejich nevěru reagují v podstatě jako ženy.
Je tu však to ALE.



Žena - komu tedy patří

Okradený člověk si připadá jako největší blbeček a zoufalec, který si nedokáže ohlídat ani vlastní peněženku. Dle jistého paroháče v mém okolí to s nevěrou vypadá obdobně. "Když ti někdo přefikne tvoji ženskou, je to v podstatě krádež. Podívej se na zvířata, divochy nebo pravěký lidi, jak si hlídali a hlídaj svoje samice."

"Chtěl jsem ho zabít a ji možná taky," vzpomínal na své rozervání, když našel cizího chlapa mezi nohami své ženy. "Podvědomě jsem mu chtěl zabránit, aby šířil svoje geny. Chvíli jsem byl v depresi. Na buchtu jsem se vykašlal, protože jsem nesnesl představu, že máme v posteli společný majetek, a nabalil nástupkyni. Když se v takovýhle situaci začneš utápět v citech, je s tebou amen. Základem je si to v hlavě srovnat. Nebabrat se v tom, vyměnit a najít náhradu."

Jenže ne všichni berou nevěru jako důvod k rozchodu. A jsou i případy kdy nevěra naopak vztah upevní.


Bílá nevěsta a tři mládenci

V žádném případě tím nemám na mysli swingery či-li kontrolovanou nevěru. Je to spíš taková smlouva o neútočení a její porušení se rovná katastrofě. "Uzavírají" ji některé osvícené páry, ve kterých si partneři nechtějí lhát a podvádět se. Udržují jistou hladinu tolerance - nemusí se podezřívat, jelikož vědí.

Ne snad, že by manžel vodil své ženě domů své kamarády, jen stačí nepátrat. Mizí na víkendovou dámskou jízdu? Fajn! Vrátí se časně ráno? Jasně!

Chtěla bych však podotknout, že na to musíte mít velkorysou povahu a hodně ctít své kamarády.
Stejně tak jako jeden můj známý - novomanžel. Když začalo druhý den po svatební veselici svítat, naskytla se k vidění na zahradě rodinného domu opravdu roztomilá scéna. Nevěsta klečela na trávníku, před ní stáli tři mládenci s rozepnutými poklopci a ženich stál opodál a spojeně pokuřoval s vědomím, jak má dobrodružnou ženu a že si jeho nejlepší kamarádi svatbu skutečně užívají.


Já ano, Ty ne!

Ať si kdo chce, co chce říká, někteří muži stále žijí v dědičném mýtu o muži - rozsévači a ženě - úrodné věrné hospodyni. Stále se, naivně, domnívají, že můžou pobíhat od jedné postele k druhé, protože je to jejich přirozenost, zatím co my ženy, bychom měly rozdmychávat krb, protože nás to baví a máme tyto sklony naděleny samotnou matkou přírodou.
Nerada střílím do řad svých kamarádů a známých, ale tito znalci přirozenosti si zasluhují opravdu rozvětvené paroží.


Já ano, Ty možná ..

Můj nenapravitelně nevěrný zadaný kolega se mi svěřil nad propouštěcími papíry, že si toužebně přeje, aby si jeho manželka našla milence. "Samozřejmě by to muselo mít i své výhody a ne jen studené večeře a vlažný sex. Například by ji měl koupit nové boty, zaplatit dovolenou i s dětmi, umýt u nás vanu nebo třeba vysekat elektriku .. Představa, že já v nemocnici beru jednu službu za druhou, platím dětem oblečení, koníčky a bůh ví co ještě, zatím co ona si v klidu sexuje s nějakým bijcem, tak ta se mi nelíbí!"

---

Dlouhodobý a beznadějný nedostatek sexu? Šílená láska? Neodolatelná přitažlivost? Provokace? Pomsta? Léčba mindráků?

Ať už je důvodem nevěry jakýkoli pocit, je důležité důkladně promyslet, proč do nevěry, dámy, jdete. I když to tak nevypadá, a vy se rozhodnete toho svého oparožit, v samotném finále na tom bude hůř VY.

Nejhorším důvodem k nevěře je zvyšování vlastní ceny. Má dlouholetá kamarádka Šárka nevěru dokonce předstírala, jen aby svého sumce donutila vylézt z bahna a přeměnit se v lesklého bojovného pstruha. O tom jak dopadla, víme všichni své ...


A na závěr bych se chtěla podělit o svůj raný verš, který se sem hodí: " a ty kanče bez penisu, sejdeme se na tenisu!"