Pozvánka na třídní sraz = návrat do minulosti, který se neobejde bez újmy na duševní pohodě
Existuje nějaký důvod, proč chodit na třídní sraz?
Já si pamatuji na jeden ...
Padli jsme si do náručí, slzy nám tekly po tvářích, kluci z naší třídy nás poprvé oslovovali křestními jmény a nadávaly na hnusný osud, který nás rozdělil. Přísahali jsme si, že už příští středu sejdeme na koupališti. Mluvím o posledním dni, kdy jsme opouštěli šestou třídu a navždy se rozprchli po světě. Říkám navždy, protože jsem ještě nepotkala nikoho, kdo by onu středu na to koupaliště dorazil.
Pozvánka na sraz základní školy po několika desetiletích (hrůza) mě proto zcela zaskočila. První otázka, která mě v tu chvíli napadla, byla, co tam budu dělat. V následujících patnácti minutách jsem se marně snažila vylovit z paměti jména tehdejších spolužáků, ale po třetím jsem to vzdala. Asi deset dnů na to mi volal bývalý spolužák, se kterým bývala docela legrace, zda tam budu. Tak jo, budu!
Nikoho by nemělo překvapit, že v salonku, kde se sraz koná, sedí zcela cizí, staří a oškliví lidé. Spolu mluví pouze ti, kteří se potkávají častěji, ostatní rozpačitě mlčí, snaží se přiřadit jména k tvářím a dle náhodně získaných indicií vyzjistit, kdo je kdo. Naštěstí je tu přítomen organizátor srazu - nejčastěji se jedná o nějakou holku, pardon, paní, která se v práci trošku víc nudí. Ta tu zastává roli roztleskávačky. Určitě se tu a tam najde někdo, kdo vás pozná: "Jééééééééé, Iva. Ahóóóój ... to je let, co jsem tě neviděla. A co pořád děláš? Máš nějaké děti??? Přivezla jsi nějaké fotky????" Nemám a nepřivezla .... tudíž o mě mé bývalé spolužačky ztrácejí zájem a odcházejí. V tmavém rohu sedí v lehce umaštěném tričku vrásčitý vágus. Je to vůbec možné? Můj tehdejší nejlepší kamarád, kvůli kterému jsem mívala doma problémy a kterého mi rodiče neustále zakazovali. Přisedám si. "Ta Maruška je pořád stejně blbá!", vítá mě do kolektivu. Ďábelsky se rozesmějeme, ale po deseti minutách si bohužel nemáme ani my dva už co říct. Ještě chvíli poslouchám nějaké jeho pracovní historky ze skladu a s omluvou se zvedám a jdu k baru. "Nazdar", plácne mě žoviálně po zadku dobře oblečený pán s masivním zlatým řetězem a pokračuje v líčení historek z jakési země Latinské Ameriky. "To bys musela vidět a hlavně zažít", obrací se na mě.
"Znám to docela dobře", uzemňuji ho a opouštím jeho protažený obličej. Ale než bys řekl švec, Jarda se hází zpět do formy a líčí své cestovatelsko-managerské zážitky paním, které byly nejdále v Bulharsku, a tudíž na něm mohou oči nechat. Jak je možné, že ten uťápnutý tlustoprd to dotáhl tak daleko? Nebo má ty hadry z půjčovny, aby udělal dojem?
Přišoural se ke mně můj bývalý nejlepší kamarád. Má už trochu skelné oči. Z jukeboxu se právě ozvala Bára Basiková. "Tu žeru," oznámí mi. Proboha, co tu vlastně dělám?!?!?
Zmocňuje se mě panika. Předstírám, že mi zvoní mobil. Sehraju etudu naléhavý hovor. "Zaplať za mě, prosím tě," dávám bankovku parťákovi do ruky a prchám. Až v obchodě při placení jsem zjistila, že jsem mu dala pětistovku. Za jednu neperlivou vodu .. ach jo. Zřejmě i to byl důvod, proč mi za měsíc vágus Martin volal do práce a dával si se mnou schůzku. Asi nějak podvědomě vycítil, že bych mu mohla být nějak prospěšná.
Čert aby vzal všechny třídní srazy!
