"Nesmíš mu otevírat dopisy? Ale já taky Viktorovi neotevírám dopisy."
"Ty tomu nerozumíš," odsekla Jana. "Nemám vůbec klíček od schránky, nesmím ani vidět, kdo mu píše. Teď už je to stejně jedno, když má milenku. Určitě se chce rozvést."
"Od slov je daleko ke skutkům. Uvidíš, že ho to za chvíli přejde."
Na tento rozhovor s Janou jsem si často vzpomněla. Já měla klíček od schránky a manžel nechával otevřené dopisy volně k nahlédnutí. Byl to můj druhý manžel a velmi jsme se milovali, i když jsme neměli děti. Viktor byl má láska snad tím víc, že mě pozvedl z hloubky deprese, do které jsem se dostala po rozvodu. Dá se říct, že nám to klapalo báječně a já jsem si nedovedla představit, co bych dělala, kdyby si našel jinou. Vlastně jsem si to dovedla představit. Jednoduše bych se na nejbližší větvi oběsila, protože by mi nestálo za to žít. Dle úsudku jiných jsem byla docela hezká a dost mužů o mě mělo zájem, ale věděla jsem, že bych už nikdy k nikomu nemohla cítit to co k Viktorovi.
Doufala jsem, že jeho vztah ke mně je stejný, až ...
Přišli jsme pozdě z večeře s naší přítelkyní Lenkou a jejím novým milostným objevem. Viktor se vydal se psem na noční procházku. Byla půlnoc, hodina, kdy já už pravidelně spím, protože v šest vstávám, Viktor je noční ptáče a také vstává, kdy se mu zachce. Minutu po půlnoci zabzukal mobil. Bez nejmenšího zlého tušeni jsem ho zvedla, protože jsem si byla jistá, že se Lenka ptá, co jejímu objevu říkám. Vytřeštěně jsem zírala na zprávu: Jelínku, už je po půlnoci, a ty nevoláš, je mi smutno, prosím volej honem, Tvá Liška stočená do klubíčka u Tvých nohou. R
Uvědomila jsem si, že držím v ruce omylem Viktorův telefon. Ještě ke mně celý smysl té zprávy nepronikl a slyšela jsem, jak se Viktor vrací, zřejmě právě pro ten mobil. Nevím, jak jsem se dostala do postele a co jsem dělala tu dlouhou dobu, než Viktorovo tělo vklouzlo vedle mě. Jelínek spokojeně usnul, nasycený asi svým obvyklým nočním rozhovorem s Lištičkou. Chtělo se mi zvracet a dávala jsem si pozor, aby se nedotkl mého těla - o což se ani nepokoušel.
Je konec, tepalo v mých žilách. Co když to byl omyl, namítal slabý hlásek, nemusela to být zpráva pro něj. Přežila jsem nějak noc, den v práci, uvařila večeři, vydržela jsem si s ním povídat, a když jsem před půlnocí odešla nahoru spát, tiše jsem se po schodech vrátila a schovala se do spíže. V bytě byl klid. Po chvíli bylo slyšet, jak vstal z křesla a s něčím rachotí a pak se ozval jeho hlas: "Tady Jelen, tady jelen." A smích. Smích se zařezával do těla jako cirkulárka, která odstraňuje s kvílením lehké mráčky pochyb, a ponechává jen tvrdou pravdu. Viktor telefonoval Lišce. Vypotácela jsem se z úkrytu a nějak jsem se dostala do ložnice. Vlastně mi bylo jedno, jestli mě uvidí, bylo mi jedno všechno. Když on usnul, šla jsem do koupelny a zkoušela, jestli se jeho holícím strojkem mohou přeřezat žíly. Nešlo to. Cítila jsem přívaly nové a nové bolesti a byla mi jasná jediná věc, že dál už žít nechci.
Následující den si Viktor všiml, že jsem jak zmražená, a začal o tom žertovat. Řekni mu to, nabádala jsem se, vždycky jsi razila zásadu, že nejsou věci, o kterých by se dva milující se lidé nemohli domluvit. Jenomže tady už byl jen jenom jeden milující, v tom byl ten problém. Když šel se psem ven, prošla jsem celý domek, abych odhadla případná místa k činu. Moc jich nebylo. Cvičební hrazda nad schody, vhodná k oběšení, hřeb, který tu zbyl po japonské houpačce, vhodný k témuž účelu, trochu nízko, a velká vana v horním patře.
Druhý den cestou z práce jsem se odhodlala zakoupit žiletky. Myslela jsem, že každý na mně vidí, na co je chci, snad proto mi je neprodali. Dostala jsem jedině dámské, které mi k mému záměru připadaly směšně titěrné. Titěrné, ale ostré dost. Ležela jsem ve vaně teplé vody, do které jsem si dle zvyku přidala olej a pěnu, pět malých žiletek hezky po ruce. Vzala jsem ten jeden nicotný plíšek do ruky s nadějí, že s ním ukončím život, který ztratil smysl. Přiložila jsem ho k vnitřní straně zápěstí. Řízni!! Žiletka se zvolna jaksi líně svezla po pokožce. Napnula jsem ruku a kresba žil se jasně rýsovala. Řízni!! Žiletka se zavrtala do kůže, aniž by vytryskla jediná kapička krve. Položila jsem s beznadějí tu titěrnou věc na okraj vany a poddala se rozkoši koupele. Ještě jednu noc přetrpím a zítra se oběsím. Našla j sem pevnou nylonovou šálu, která jistě udrží i větší váhu než mých padesát dva kilo, a vytvořila na jejím konci uzel, kterým se dala protáhnout smyčka. A lehounkou stoličku k odkopnutí.
Viktor měl večer schůzi architektů a tehdy se mi zdálo případné to provést. Bude mít aspoň alibi, přesto jsem mu napsala dopis na rozloučenou. Byl určen hlavně policii, ať ho z ničeho neobviňují, že je to mé vlastní svobodné rozhodnutí. Důvod: Liška. Když odešel, přenesla jsem stoličku pod hrazdu. Zjistila jsem, že drží jen na jednom schodě a pod mou váhou je ještě víc vratká. Přehodila jsem šálu přes hrazdu, šála klouzala, stolička se viklala celý ten manévr mi připadal jak nepodařený cirkusový trik. Nesvedla jsem to. Chytla jsem se zábradlí a opatrně slezla dolů. Snad bude hřeb po japonské houpačce lepší. Upevnila jsem šálu a vylezla na stoličku. To bylo docela snadné, i když jsem musela mít skrčené nohy. Nanečisto jsem zkusila vahou svého těla, zda hřeb drží. Neměla jsem se kým loučit - kopla jsem do stoličky.
Spadla jsem na zem a bouchla se do hlavy.
Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, co se stalo: hřeb vydržel, ale šála se vysmekla. A s tím bouchnutím jako by se mi rozsvítilo. Co to, proboha, dělám? Vždyť jsem se mohla zabít!
Uklidila jsem stoličku, nalila si panáka whisky a vzpomínala, jak jsem uklidňovala Janu, že všechno za chvíli přejde, jako přejde tajfun. Proč jsem to nedovedla říct sama sobě? Nalila jsem si další sklenku a schovala šálu do šuplíku. Nechám si ji na památku. Zatím budu vymýšlet plány, jak se dva vždycky domluví a že taková liška, která by mě donutila k oběšení, se ještě nenarodila.
V noci přišel Viktor domů, poddal se ochotně whiskou provoněnému objetí a s mým návrhem, abychom jeli týden do Paříže, vřele souhlasil.
