Kamarádce Kláře

Včera jsem se stala součástí jedné diskuze, jejíž průběh mě donutil se zamyslet nad tím, co je pro člověka opravdu důležité. Jaké hodnoty utváří jeho pohled na svět, na lidi kolem něj. Co ho ovlivňuje ve výběru přátel či partnerů a co ho naopak vede tyto hodnoty změnit nebo alespoň posunout jejich hranice.

A právě střet světa přátelství a partnerství byl náplní včerejší debaty.
A přispělo k němu i ono magické číslo 3.

3
Nízkotučný, polotučný, plnotučný.
Hladká, polohrubá, hrubá.
Aramis, Porthos, Athos.
On, ona, ona. Ona, on, on.

Partner
Zpravidla máme partnera jen jednoho. Je to někdo, s kým dříve nebo později sdílíme společnou domácnost. Trávíme spolu většinu času, což nám dává možnost poznávat jeden druhého. A co je důležité a nezbytné, musíme být mnohem tolerantnější vůči jeho vlastnostem a specifikám. A tak se stává, že partner je "dokonalejší" než přítel.

Přítel, přátelství

Teorie číslo 1

Opravdové přátelství je vzácné, tak jako každou hodnotu je třeba jej objevit, ochraňovat a živit. Přátelství vyžaduje vůli, čas,trpělivost a citlivost, ale všechno úsilí, jakkoliv velké, stojí za to,protože opravdový přítel s námi nesdílí pouze štěstí a úspěchy, nýbrž především naše bolesti a zklamání.

Praví přátelé, které často objevíme až ve chvíli nouze, nás provázejísvou tichou, ale stálou přítomností a dovedou nezaujatě a nesobecky poradit.

Teorie číslo 2

Vykašlete se na přátelství. Mezi přáteli najdete právě ty největší zrádce.


Partner, přítel
Trendem, a to nejen současným, je, že opouštíme důvěrné přátele, jakmile sezamilujeme, a pak na to tvrdě doplácíme. Z hloupých a nedomyšlených důvodů nemá někdy partner rád nejlepší kamarádku nebo kamaráda svého protějšku.

Někdy se jedná jen o chvilkové pominutí smyslů, které je omluvitelné, a nad kterým se posléze všichni zúčastnění společně zasmějí.
Někdy je třeba delší doby, která by zklidnila "horké hlavy a srdce" a výsledkem je přinejmenším slušná konverzace o počasí.
A někdy nepomůže ani čas, a je třeba se poučit ze svých chyb a vyvarovat se dalším ztrátám.


Závěrem: tak jak se učí malé dítě usazovat se na židli, stoupat po schodech či stavět věže z kostek, je nutné znát hranice a meze svého chování, respektovat soukromí a rozhodování svých blízkých. Ze začátku potřebujeme pomocnou ruku, ale s postupujícím věkem a nabytými zkušenostmi se řídíme víc instinktem a vlastním přesvědčením.


Takže, Kláro - zkrátím ti tu cestu k poznání, neser se do čeho nemáš!

P.S.: menší bonus :) http://libimseti.cz/Dweep2/?id_photo=2094163896&a=s&uid=